Lokomotiva, která tahá rychlíky, váží pětaosmdesát tun a její výkon se počítá v tisícovkách koní. Jenže má dva podvozky, to jest osm kol -- nebo čtyři, které se při bočním pohledu kreslí -- a to se nesnadno kreslí. Vykreslovat čtyři kola, dávat pozor, aby oba podvozky byly stejné... nic moc. Proto mám v oblibě menší stroje se dvěma či třemi nápravami.
Začněme úzkorozchodnými lokomotivami. Na obrázku se poznají především podle tak zvaného kopyta namísto nárazníků a regulérního spřáhla. Je to jednoduchá konstrukce, naftový motor, asi mechanická převodovka, vypružení listovou pružnicí na závěskách...
... a pokud možno pohon jalovým hřídelem a spojnicemi. To znamená, že není každá náprava poháněna zvlášť nebo přes ozubený převod, ale z převodovky trčí hřídel, na které nejsou kola, nýbrž jen páka, a z ní se jako u parní lokomotivy ženou všechna dvojkolí spojnicemi. Tedy pro moderního konstruktéra nic, co by bylo hodno následování, ale vypadá to hezky.
Některým lokomotivám jsem se pokusil nakreslit nějakou modernější kastli, i když je to čistá utopie. Takovou lokomotivu vám dneska nikdo nevyrobí. Zákazníci si lokomotivy (narozdíl od aut) podle designu nevybírají, takže posunovací lokomotiva je dneska soustava kvádrů.
K následujícímu obrázku musím ještě přidat svoji omluvu strojvedoucímu za to, že jsem mu výhled z kabiny zaclonil vzduchojemem, a to jenom proto, aby tam bylo něco zajímavého. Je to posunovačka nízké konstrukce, kde kabina není posazena nahoru na rám, ale je rozpláclá kolem něj, jako tomu bylo třeba u německé lokomotivy Köf. Celková výška může být tak do 2,5 m.
To by mohlo prozatím stačit, nějaké třínápravové stroje sem vyvěsím později.
Zde hledá